Moje DIY terapie

Chodit na terapii je fajn, pokud to potřebujete, jenže se můžete potkat hned s několika překážkami. První z nich je ta, že vás nikam nebudou chtít vzít, protože váš stav není dost vážný, protože nemají místo... Když to tedy vzdáte s terapeuty hrazenými pojišťovnou, pak zjistíte, že snažit se řešit své problémy není vůbec levné. Na terapii je potřeba chodit pravidelně a často. A dát přes tři tisíce měsíčně není jen tak. No a pak taky čas. Terapii je třeba se věnovat, je potřeba si promyslet, co na ní chcete řešit, někdy dostanete nějaký úkol na doma... A proto jsem přišla na věc, která mi pomáhá v období mezi terapiemi, když se rozčílím, když nevím, co mám dělat, když je toho na mě moc.

To, co dělám, je velmi jednoduché a navíc na to nepotřebujete moc času, ani žádné pomůcky. Jednoduše si otevřu poznámky v mobilu a vypíšu si co mě trápí/ štve, čeho se bojím a abych nebyla jen negativní, tak taky za co jsem vděčná. Vlastně se snažím začít tím, za co jsem vděčná, i když je to težké, když jsem rozčílená a nejradši bych psala samý negativní věci, který se mi dějí. Tady je screenshot toho, co jsem si napsala 21.12. (je to dost intimní a místy sprosté, ale autentické):

No a když to mám takto hezky vypsané, zkusím se nad tím zamyslet - jestli jsou ty věci skutečně tak vážné a co bych s nimi mohla udělat. Ale už to, že si je vypíšu, mi pomůže. Nemusím to všechno nosit v hlavě, protože to mám sepsaný. Plus tyhle věci pak řeším na terapii pokud mě skutečně pořád trápí. A jak jsem tedy od 21.12. pokročila v řešení výše zmíněných bodů? Tomu člověku, který mě chce vyjebat, jsem dost jasně vymezila hranice. Několikrát jsem se sice musela opakovat, ale udělala jsem to. A kupodivu to ani nevzal nijak zle. Že chci být pořád s Ondrou, no, to se vyřešilo samo, protože má spoustu zkoušek a nemá na mě tolik čas. Ale stejně s ním chci být často, což je asi normální, když s někým chodíte. Nevídání se s kamarádka - s mýma nejlepšíma kamarádkami jsem se teď začala vídat často, s partou kamarádů jsem byla na Silvestra, navíc jsem se s pár lidma, které jsem už nějakou dobu neviděla, domluvila, že se sejdeme a taky jsem si srovnala to, že mám teď hodně práce a věcí do školy a tak nemůžu chodit tak často na pivko. Pocit, že o mně nikdo nic neví se zmírnil, i když nevím, jestli o mně teď někdo něco ví. Spíš ne. A ty moje strachy - Ondra ještě neodjel, takže těžko říct a sem tam se mnou chce pořád někdo vyjebávat, ale bojuju!

Terapeutka mi na posledním sezení řekla, že vidí velký pokrok, že se moje vztahy zlepšují a já sama se teď cítím mega silně, takže na mě nikdo nic nezkoušejte. Mimo to jsem si taky všimla, že když mám záchvat úzkosti, nepoloží mě to na den nebo dva, jak tomu bylo dřív, ale dokážu se sebrat a prostě jít něco dělat. Tedy hodně tomu pomáhá, že mám povinnosti a prostě vím, že musím jít do práce nebo že mám domluvené focení, které by bylo blbé zrušit. A tak to prostě překonám a jdu. A léky, které mi předepsala psychiatrička právě na úzkosti, se snažím nebrat. Jednou jsem si je totiž vzala v práci a nemohla jsem po nich ani pořádně artikulovat, ani nic a jestli mě z normálního dne vyřadí úzkost nebo prášky, to už asi vlastně vyjde nastejno.