Vzít své štěstí do vlastních rukou

Poslouchala jsem podcast Balanc a narazila na zajímavý díl o vztazích. Mluvili tam o tom, že pokud se naše vztahy dokola rozpadají, pak je možné v tom najít nějaký vzorec. Možná, že se nám vztahy rozpadají v určité fázi nebo tak. A když tedy příjdeme na to, že se něco opakuje, pak zkusme přestat hledat chybu v bývalých partnerech, ale místo toho ji hledejme v sobě.

Je těžké si připustit, že by to mohlo být námi. Pokud si ale připustíme, že i my máme nějaké chyby, že v některých situacích reagujeme neadekvátně, že na některé věci moc tlačíme a podobně, pak jako bychom úplně vyprázdnili celé své já. Na všerejší přednášce z filosofie a estetiky jsme probírali Michela Foucaulta, který mluvil o tom, že naše já nenajdeme v psychologické poradně nebo na psychiatrii, ale že jej musíme sami vytvořit. A pokud si tedy přiznáme své chyby, vyprázdníme naši duši a vezmeme věci do svých rukou, pak své já skutečně vytvořit můžeme. Za dobu, co chodím pravidelně na terapii, pozoruju dost výrazné změny mé osobnosti. Jenže bohužel nejen ty dobré. Nejdřív jsem se měnila dobrým směrem - získala jsem seběvědomí, začala se lidem otvírat, vše se mi dařilo, začala jsem se ozývat, když mi něco vadilo. Časem jsem si ale tak moc začala hlídat, aby mi nikdo nic neudělal, že jsem uvnitř začala být neustále z někoho rozčílená. Rozčilovalo mě hned několik lidí najednou, musela jsem o nich každý den mluvit, o tom, co mi zase řekli, jak se chovali, jak mě vytočili... A lpěla jsem. Ale hrozně moc a úplně na všem. 

Už mě fakt začalo štvát, co se se mnou děje. Že se z dobrého úmyslu stalo to, že pořád přemýšlím jen o sobě a o tom, jestli mi někdo nechce něco udělat. Tak jsem si řekla dost, tohle přece nejsem já. Nechci být jako dřív, aby si ke mně mohl kdokoliv cokoliv dovolit, ale nechci být ani jako hlídací pes. Já jsem přece holka, která si udělala jógový kurz, protože se mi líbí filosofie jógy a chci vést lekce, na kterým bude lidem dobře. Takže musí být dobře i mně a musí mi být dobře ve mně. A protože jsem cítila, že potřebuju změnu (vzhledem k tomu, že chci změnit sebe i k dalším věcem, jako třeba rozpadající se vztah), tak jsem si podala ještě jednu přihlášku na magistra. Do Zlína. A upřímně, teď docela dost doufám, že se dostanu právě tam, na dva roky se odstěhuju, budu tam sama, potkám nové lidi, zároveň tam mám celou rodinu (kromě rodičů a bráchy), takže bych mohla být víc s nimi a zařídím si svůj život podle sebe. Ne, že bych si nevážila toho, co mám v Praze, ale působí na mě tolik vlivů ze všech stran. Kromě přihlášky jsem si taky ostříhala ofinu, protože jsem na to prostě dostala chuť. No a včera večer mě napadlo tohle: Koupím si ke svým narozeninám krásný dárek a pořádnou kytku. Protože posledních pár let jsem na moje narozky byla vždycky nějak tak smutná. Jednou proto, že se na ně můj bývalý kluk skoro vykašlal a celý den se pak podělal, jiný rok proto, že jsem byla sama... A tak už nechci čekat na to, až mě někdo udělá šťastnou. Btw, zvykla jsem si na takovou věc, že když něco chci, tak si o to řeknu. Jenže ono to pak postrádá veškerou romantiku, když si o věci říkáte. Takže taky proto už si nebudu o nic říkat a radši si to udělám sama. Přikládám výstižnou píseň.

(to má být vtípek)

P.S. Kromě toho, že chci dělat se svým životem něco nového, se chci ale zaměřit ještě na jednu věc. Víc naslouchat a méně mluvit. Míň myslet na sebe a dávat svému okolí víc najevo lásku.