Vztah je jako dítě

Vztah je jako dítě. Když se narodí, čekáme v určitém věku určitě věci – jako třeba, že začne držet samo hlavičku, plazit se, lozit, pak se někdy postaví a tak. Když se nevyvíjí tak, jak by mělo, je to podezřelé, ale můžeme ještě nějakou chvíli počkat. Přece jen, každý není stejně rychlý, někomu něco může trvat trochu dýl anebo je také možné nějaké stádium přeskočit. Můj brácha se třeba plazil, pak začal chodit a až pak si zkusil lozit po čtyřech...

Jenže když to trvá už moc dlouho, pak je něco špatně, no ne? Asi jako tříleté dítě, které nechodí. A tak když jsem se mého kluka po pár měsících chození zeptala, jestli mě miluje a on řekl, že ne, říkala jsem si: V klidu, asi potřebuje víc času... Jenže ani po dalších pár měsících se nic nezměnilo. Vlastně na povrch vyplynuly další věci... Takže půl roku chodím s klukem, který mi řekl, že mě nemiluje, že mě nemá na prvním místě, že kdyby se měl rozhodovat, jestli se třeba odstěhuje, tak by na mě nebral ohled. A navíc jakoby mi to každý den potvrzoval třeba tím, že se mě nezeptá, jak mi je, když jsem nemocná nebo mi nenapíše na dobrou noc, když jsme teď v karanténě. A jsou to maličkosti, jenže když si to dám všechno dohromady... Mám pocit, jako kdybych neměla žádnou sebeúctu, protože proč bych jinak byla s někým, kdo o mě vůbec nestojí. Jenže zároveň mám pocit, že sebeúctu mám, nejsem přece blázen, ne? 😅

Se vztahama je to pěkně na hovno. Jsem přesně ten člověk, který vyhledává jasný postup, krok za krokem. Své terapeutce jsem řekla, že nejsem jen smutná, ale hlavně hrozně rozčílená a naštvaná. A to proto, že nevím, co dělám špatně. Kdybych to věděla – jakože třeba: no Terko, ty hrozně moc žárlíš a to pak kluky sere – tak bych se změnila (až na to, že já moc nežárlím). A moje terapeutka mi trochu provokativně řekla: A co když máš prostě moc vysoko nastavené nároky na kluky? Změnila bys je? Nezměnila. Nemůžu přece ustoupit ze svých hodnot, to bych šla proti sobě. Nechtěla mě tím upozornit na to, že mám špatné hodnoty (chtít mít vztah, který směřuje k manželství a rodině asi není špatná hodnota, že), ale spíš na to, že na věci moc tlačím. A to je pravda. Chci, aby všechno bylo dokonalé a pokud by něco němělo být, chci to zjistit co nejdřív. Takže se svých kluků ptám na věci jako jestli chtějí mít se svojí ženou společný účet, jestli chtějí hypotéku, jestli mají stavební spoření - a ano, možná je to může fakt srát, že jsem taková. Že chci všechno včas podchytit. A v tomhle se změnit můžu, přestat na všechno tlačit, všechno zkoumat a prověřovat. Ale určitě nemůžu ustoupit do té míry, že bych byla spokojená s někým, kdo se může během pár týdnů sbalit a odjet do jiné země, aniž by si se mnou promluvil o tom, jak to MY uděláme. No, naštěstí teď se příštích pár týdnů nikdo nikam balit nebude...😀

Ale zpátky k tomu, že se vztahama je to na hovno. Je. Od srpna 2018 jsem byla rok sama a zkoušela všemožné druhy randění/ balení kluků/ hledání přítele. Od chození na rande s někým, o koho jsem vůbec nestála jen proto, abych kdyžtak náhodou nezahodila něco, co v sobě mohl mít skryto, přes sex s bývalýma klukama, sex s klukem z Tinderu, platonické okukování starších týpečků v práci, zanechávání telefoního čísla na lístečku, šílené zamilování se, které trvalo asi tak 2 měsíce a nějak tak vyprchalo, rozhodnutí, že na kluky kašlu a za týden už jsem z ničeho nic randila s mým nynějším klukem... a následné věnování veškeré energie do tohohle vztahu, protože to přece musí být ono!! Takže těžko říct, co je správně, protože pro mě nefunguje nic. Spousta lidí říká, že to přijde, když to už vzdáte. Já to vzdala, pak měla pocit, že to teda přišlo, ale stojí to za nic. Na začátku to bylo hrozný, málem jsem se doslova zbláznila, pak to bylo asi dva měsíce fajn a pak už zase ne. Abych ale nebyla tak negativní, nechci si zas tak věřit, ale už se vidím za pět let, vdaná, jak se tomuhle článku směju. V tuhle chvíli mi na tom ale nic úsměvné nepřijde.