Social Media

Proč v tom vždy musí být jeden víc, než druhý


Když se tak dívám na své vztahy i na vztahy lidí okolo, uvědomuju si jednu věc. Skoro v každém páru je jeden ten, který by si toho druhého hned vzal, měl s ním děti, počítá s ním do budoucna a nedokáže si představit bez něj žít. Ten druhý ale často mluví nejasně, říká věci jako Kdybych s ní/ ním jednou měla mít děti, namísto Až spolu budeme mít děti, nechce se tolik vázat a prostě v tom tolik není. Ačkoliv je třeba stejně hodný a pozorný, ale jde vidět, že má tak trochu odstup. Proč to tak ale je? A znamená to, že kdybych se ke svým klukům chovala odměřeněji, tak by se víc snažili, snili by o budoucnosti se mnou a padali by přede mnou na kolena s žádostmi o ruku?


Mám pocit, že v každém mém vztahu jsem to byla právě já, kdo byl do těch kluků, abych tak řekla, víc udělanej. V pohodičce jsem jim říkala, že bych s nima chtěla mít děti, několikrát denně jim psala a třeba i volala, jak se mají a co dělají, brala je na rodinné akce od oslav až po dovolenou, sdílela s nimi vše, protože je pro mě nepředstavitelné, aby bylo v mém vztahu cokoliv, co bych nemohla s tím druhým sdílet a mohla bych pokračovat nevím, jak dlouho. Jen v jediném vztahu, jestli se to vztahem  vůbec dá nazvat (protože já to jako vztah nebrala, haha), jsem to byla já, kdo měl navrch. A proč? Nechtěla jsem s tím klukem chodit, chtěla jsem se s ním jen vídat, když jsem neměla nikoho jiného, s kým bych se mohla vídat, jestli chápate. Narovinu jsem mu řekla, že s ním nechci chodit, ani s ním nikdy chodit nebudu, že nechci, aby za mě platil, že se s ním nechci vídat každý den, že ho chci vidět jen tak občas. Neříkala jsem mu všechno, co mě trápí, přespávala jsem u něj jen málokdy, on byl ten, kdo inicioval naše schůzky. A byl to právě tenhle kluk, ke kterému jsem se nechovala přímo hnusně, protože jsem mu narovinu řekla, jak to vnímám a chci a on mohl říct, že mu tohle nevyhovuje a nechat mě být, kdo mi psal častěji než já jemu, kdo se se mnou chtěl vídat každý den, kdo mě chtěl seznámit s kamarády a okamžitě zařadit do různých akcí jejich party, kdo po asi tak dvou týdnech našeho vídání se začal mluvit o společné dovolené...

A z výše popsaného nevyplývá to, že bych se ke svým klukům chovala vždy lépe, než oni ke mně, ani to, že bych do vztahů dávala víc a dokonce ani to, že když se k někomu budete chovat hůř, bude vás mít o to radši. Vsadím se, že ti, na kterých jasně vidíme, že do toho druhého jsou míň než on do nich, to nedělají naschvál a dost možná z toho ani nemají žádné výčitky, protože si to neuvědomují. Jen je zajímavé pozorovat, že se mi jen jednou stalo, že by se mnou kluk chtěl dělat všechno a já s ním ne. A co kdybych se teď najednou ke svému klukovi začala chovat jinak, nevolala bych mu, neptala bych se ho jako první, jak se má, neplánovala dlouho dopředu, jak budeme trávit čas atd.? Nemyslím si, že by po mně najednou začal víc toužit a chtěl si mě okamžitě vzít, haha. Jeden kamarád mi jednou vyprávěl, jak je hrozně zamilovaný do svojí holky a že by si ji hned vzal, ale že ona by určitě nechtěla a že ji bude muset pořádně přemlouvat. A taky, že když to nadhodil (ačkoliv zatím jen tak), tak okamžitě všechno zamítla. On o ni ale opravdu stojí a nevadí mu čekat klidně několik let, než by mu konečně řekla ano. Na druhou stranu já jsem vždycky své kluky měla tak ráda, že bych si je byla vzala po pár týdnech chození, kdyby mě požádali o ruku (a díky, že to neudělali, protože bych už byla několikrát rozvedená). Jenže žádný můj kluk, ne že by vyloženě o svatbě nechtěl ani slyšet, ale vždycky mi odpovídali něco ve stylu O tom se teď ještě nebudeme bavit, nebo Na to je ještě brzo. Možná, že je každému přidělena jeho role ve vztazích a až na drobné výjimky se drží stejného vzorce. Ale těžko říct.

Okomentovat

Instagram

Theme by BD