O psychice a terapii

O psychice a úzkostech jsem už pár článků napsala - nejvíce asi v prváku, kdy se mi nedařilo zařadit se mezi nové spolužáky, cítila jsem se mimo a nemístně a měla i další problémy, hlavně jsem se nedokázala smířit s konečností života. Teď, o dva roky později, si nemístně nepřipadám už vůbec, mezi lidma jsem v pohodě... ale stejně mi začalo být zase špatně. A tak:

Minulý srpen jsem se rozešla s mým bývalým klukem. Nejdřív jsem byla smutná, což je normální, pak jsem tak jako čekala, co teda bude, kdy se objeví nový kluk. Jenže nový kluk furt nikde - několik schůzek, který byly úplně na nic, sem tam se mi někdo líbil, ale taky z toho nic nebylo. A tak jsem začala být zoufalá, vůbec jsem se sama necítila spokojeně a měla jsem pocit, že mě šťastnou může udělat jen někdo druhý. To jsem nakonec překonala během letošních prázdnin, kdy jsem si po nějakém tom snažení řekla, že na to kašlu a nechám to tak a budu prostě happy. A pár dnů na to mi napsal můj teď už kluk (kterého jsem znala už předtím), šli jsme do kina a pak už prostě byli spolu. No, byli spolu. Ze začátku to bylo na jednu stranu skvělý a na druhou úplně příšerný. Každej jsme dost jinej, máme jiný zkušenosti z minulých vztahů a taky jiný očekávání od toho druhýho. Navíc já jsem chtěla, aby všechno bylo naprosto dokonalý, protože jsem už byla unavená z kluků, se kterýma je něco dobrý a něco ne, chtěla jsem všechno nebo nic. A tak když něco nebylo dokonalý, totálně mě to rozhodilo. Třeba když po týdnu přijel do Prahy a nechtěl se nejdřív vidět se mnou, ale šel za kamarádama a chtěl mě vidět až další den. Pro mě to bylo naprosto nepochopitelný, zraňující, cítila jsem se odstrčeně a nechtěně a měla z toho několikadenní úzkost. A takhle to bylo snad od prvního týdne, co jsme se vídali a bylo to tak každý týden. Když něco nebylo 100% super, tak mě to rozhodilo na několik dnů tak, že jsem skoro nemohla jít do práce (když už jsem tam šla, tak jsem tam tajně brečela), jinak jsem byla doma, svíjela se na zemi a řvala a když jsem tím nechtěla nikoho obtěžovat, vzala jsem auto a dělala to samý během řízení a u toho ještě mlátila do volantu - což mimochodem není moc bezpečný, navíc jsem si jednou všimla, že když jedu pomalu, tak mě lidi venku slyší. Už ani nevím, kde všude jsem brečela, ale bylo to třeba na záchodech v Lucerně nebo na záchodě ve Vzorkovně - na zemi. A takhle to pokračovalo dál a dál, i přesto, že jsem chodila na terapii, i přesto, že jsem se snažila být tolerantnější, stejně to nešlo. Problém navíc nebyl jen můj kluk, ale cokoliv a kdokoliv, jakýkoliv problém, nemístná poznámka, nefér jednání, neodpovězení na zprávu, zrušená shcůzka, obsazené parkovací místo. Pak mě rodiče museli během jednoho týdne odvést dvakrát do krizového centra RIAPS. Jednou jsme tam teda nedojeli, protože mi můj kluk po několika hodinách odpověděl na zprávu a tudíž bylo všechno v pohodě, haha jupí. Prostě jsem se chovala jako blázen a nemohla jsem přestat. Podruhé, když už jsme tam dojeli, mi v RIAPSu doporučili psychiatrické vyšetření a taky medikaci. To samé mi řekla terapeutka - že během terapie se může stav zhoršit a někdy je dobré nasadit dočasně medikaci, aby člověk mohl v terapii pokračovat.

A tak jsem kompletně všechno změnila. Ubrala povinnosti, po škole chodím domů, abych si odpočinula, hodně spím, v hospodě jsem nebyla už hodně dlouho :( Myslím prostě na sebe. A teď je mi celkem fajn, ale vím, že je to jen proto, že můj denní režim je srovnatelný s režimem šestiletého dítěte a taky proto, že s mým klukem je všechno v pohodě. Snaží se a já se taky snažím, asi jsme se nějak pochopili, ale nechci to zakřiknout, haha. Takovýhle situace navíc dost prověří vaše přátele - jeden kamarád mi řekl, že si to vsugerovávám a nebaví se se mnou. Ostatní jsou ale v pohodě, i když jsem se s nima teď moc neviděla. 

Jednou velkou kapitolou bylo objednání se k psychiatrovi. Já si myslela, že se nikdy nedostanu do situace, že bych potřebovala léky, ale když mě moje stavy ovlivňují tak, že pak nezvládám běžný život a musím se vyhýbat svým povinnostem... Navíc, můj kluk, když viděl, jak často mám takovýhle přemrštěný a nezvladatelný reakce, tak se mě zeptal, kterej měsíc jsem byla naposledy bez nějakýho záchvatu. A já si řekla měsíc? Celej měsíc? Adekvátnější by bylo ptát se, který týden a i to by možná bylo moc. Takže mi došlo, že to trvá nejmíň tak 98 týdnů a to není moc v pohodě. Navíc jsem  takovýhle stavy zažívala někdy už i na gymplu. Když je vám takhle, tak je opravdu těžké zvednout telefon a objednat se k psychiatrovi. Co je ale těžší - slyšet odmítnutí a slyšet ho několikrát. Jeden psychiatr, když jsem se ho zeptala, jestli přijímá nové pacienty, mi řekl jen ne a položl telefon. Nakonec jsem ale přece jen sehnala místo. V Institutu neuropsychiatrické péče. Jenže až na konec ledna. Nicméně jsem to vzala, protože nic jiného mi stejně nezbývalo. Před pár dny mi ale volali, že se jim uvolnilo místo už tento pátek, a tak tam zítra jdu. Směšný je, že se teď cítím v pohodě, protože jsem nemocná, a tak jsem doma a nikdo mě nemůže vyvést z míry. Ale přesně tohle k tomu stavu patří - ztráta soudnosti, pocit, že jste v pohodě, i když jste se ještě před hodinou válali doma na zemi a hyperventilovali. 

Abych skončila pozitivně, nevzdávejte to. Všechno se dá nějak řešit, ačkoliv mně se to lehce říká, když já na tom nejsem zas tak špatně, aspoň teď ne, teď se cítím tak jako ready na party i přesto, že jsem ještě včera večer měla teplotu. Myslím, že ani nedokážu popsat všechno, co se stalo a co se ve mně odehrávalo, navíc odhodlat se k napsání tohohle článku bylo fakt těžký, protože jsem měla pocit, že už to nechci s nikým rozebírat, že mi stejně nic nepomáhá a mluvení o tom nic neřeší. Upřímně věřím, že všechno má nějaký smysl a že pokud se nacházíte v těžké situaci, pak jste velmi blízko transformaci. Přes překážky ke hvězdám.