O tom, jak jsem si nemohla pomoct

V říjnu vyšly dva díly našeho podcastu, věnující se toxickým vztahům a lidem. Nebylo to jen o tom, jak poznat, kdo je pro nás toxický a jak se ho zbavit, ale i tom, že někdy můžeme být pro někoho toxičtí i my samy. Já si to interpretovala tak, že jsem toxická především pro ty, kteří jsou toxičtí ke mně. Když se někdo chová ošklivě ke mně, snažím se ho (ať už vědomě nebo podvědomě) zbavit, omezit kontakt s ním, rušit schůzky a podobně. Taky se s toxickýma lidma snažím vypořádat tím, že čtu různé články, motivační knížky o asertivitě, chodím na terapii a snažím se rázně podchytit jakékoliv chování, které zavání toxicitou, už v počátku. Ale hle, jak jsem si teď tak přemýšlela, došla jsem k něčemu úplně jinému.

Jsem posedlá eliminací toxických lidí. Jakmile zaznamenám, že se ke mně někdo zachoval jinak, než bych čekala, okamžitě začnu mít pocit, že je ten člověk pro mě toxický. Pak jdu na terapii, kde se svěřím, terapeutka mi něco pořadí, jak se zachovat nebo jak na to pohlížet a že se může jednat třeba o nedorozumění, ale já stejně pořad vnímám křivdu, která na mně byla spáchána. A tím pádem možná, že nejsem úplně toxická nebo nejsem toxická pro ostatní, ale jsem toxická pro sebe. Neustále hledám, kdo mi čím ublížil, jak se mě snažil zranit. Ani si to nemusím brát osobně - řeknu si, že ten člověk měl třeba špatný den - ale i přesto stále věřím, že když se někdo zachová tak či onak, každý to přece musí vnímat stejně jako já. Každému by to bylo líto, mrzelo by ho to... jenže tak to není. To, co zraní jednoho, s někým druhým vůbec nehne. A tak jediné, co můžeme ovlivnit, jsme mi sami. Ale je to sakra těžký.

Třeba: můj kluk nemá potřebu mi pořad psát. Nemá potřebu mi pokaždé psát na dobrou noc a psát mi hned po probuzení. Já takovou potřebu mám a tak to dělám, ale očekávám to samé i od něj, a tak se cítím nešťastně, když to jsem já, kdo píše víc. Přičtěte k tomu ještě moje extrémně emotivní přehnané reakce a pak si možná budete moci představit, jaké pocity to ve mně vyvolává. Nemá mě rád, nezáleží mu na mně, naschvál mi ubližuje. A nejlépe si ještě do sluchátek pustím All by myself. Jenže tak to není. A nevím, kde se ve mně najednou vzal ten klid, ale řekla jsem si fajn, to je přece v pohodě.

Někdy nestačí jen chodit na terapii. Vlastně možná nikdy, protože dalším nutným krokem, poté co si vyslechnete rady terapeuta, je chtít se změnit nebo chtít něco změnit. A to je fakt těžké. Je těžké na sobě skutečně pracovat. Chtít měnit sebe je těžší než chtít měnit ostatní - ne, že bych to samotné měnění ostatních bylo lehčí, většinou to totiž nefunguje vůbec. Pokud jste dva výše uvedené kroky provedli, ale pořád to není ono, pak máte ještě třetí možnost. Všechno souvisí se vším a tak jsem šla po několika letech k mé čínské doktorce Susan. Ta mi řekla, že mám vyčerpanou slezinu, což mají často studenti, když se hodně učí, přijímají hodně informací, pořád něco řeší, stresují se a chodí pozdě spát. To pak způsobuje emocionální nevyváženost - což je celkem logické a snad každý by vám řekl, že když budete málo spát a hodně se stresovat, tak vám nebude fajn. Taky s tím souvisí špatná pleť a špatné trávení. A mně je po každém jídle těžko, ať už sním něco fresh zeleninového nebo hranolky s chedarem. Susan mi udělala akupunkturu a dala mi čínské bylinkové léky, tak uvidíme. Zajímavé je, že na levé části obličeje mám pleť (skoro) jako dětskou prdelku, kdežto práva půlka je plná pupínků, no hrůza. Jsem teď něco jako Fiona, ve dne takovou, v noci jinou.

Podtrženo sečteno, někdy prostě nestačí pracovat jen na psychice. Můžete se snažit jak chcete, ale pokud je ve vašem těle nějaká disharmonie, nemusí to snažení nikam vést, a tak je dobré myslet i na tento aspekt.

P.S. Úplně náhodou jsem si poslechla Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše a celkem mě to uklidnilo. Funny je, že jsem si původně myslela, že to bude něco jako Saturnin, když to má v názvu ty planety.