Jak jsem nebyla dost přátelská, zábavná, ani vděčná

Domněnky a předjímání. Moje věčné téma. Jedna ze Čtyř dohod zní: nevytvářejte si žádné domněnky. Je to ale celkem těžké, že? Lidé jsou často zaměřeni na sebe, takže logicky přemýšlí i o tom, jak asi působí na své okolí - a tím vytváří domněnky o sobě. Ale čí domněnky to vlastně jsou?  Našeho okolí nebo nás?

Vánoce jsou sice obdobím příjemným a společenským, ale zároveň i náročným, protože třeba já jsem se viděla se spoustou  kamarádů, skoro každý večer někde byla, setkávala se, slavila, popíjela... Kdo by mohl čekat, že Vánoce můžou někoho vyčerpat? No asi já. Takže jak už to tak bývá, došla jsem do bodu, kdy všeho bylo moc. A tím bodem byl Silvestr a následující den - Nový rok. Najednou jsem se přistihla, jak jsem mezi asi 30 lidma, kteří se v menších či větších skupinkách baví, povídají si, je jim fajn. Prostě tam jen tak stojím a najednou vystupuju ze svého těla, vidím se zvenku tak, jak mě v tu chvíli může vidět kdokoliv z mých kamarádů. A pak přišly právě ony domněnky - co si o mně asi musí myslet, když tady tak postávámsama a s nikým se nebavím, asi jim musím připadat pěkné divná... Domníváme se, co si o nás někdo jiný myslí a přitom je vlastně jen naše představa o nás. Jsme strašně moc zaměření na sebe, ačkoliv to tak zprvu nemusí vůbec působit. Přestaňme se tedy domnívat nebo předjímat, co si o nás myslí ostatní, jak před nimi asi vypadáme... Přijměme se, smiřme se s tím, že možná na něco nemáme, že nejsme takoví, jací bychom chtěli být, buďme na sebe méně přísní. Odprostěme se od sebe.

Nelpění. S tím se teď potýkám víc než intenzivně. Vždycky se mi všechna přání plnila, ale teď jsem se přistihla, že tak moc lpím, až se mi kvůli tomu prostě ne a nechtějí splnit. Opět jsem se začetla do knížky Jíst, meditovat, milovat - miluju ten film, knížka se mi ale vkuse čte špatně, ačkoliv se v ní vždycky dočtu něco, co v danou chvíli na můj život sedí - a zrovna jsem u části, kde se Liz v Indii trápí tím, že pořád musí myslet na svého bývalého přítele Davida. Moudrý Richard z Texasu jí říká, ať to pustí. Ať nelpí. Zamilovala ses? Tak ať. Máš zlomené srdce? Tak ho nech zlomené. Chybí ti? Tak ho nech chybět. Když si na něj vzpomeneš, pošli mu lásku a pak zapomeň. Opět: odprostit se od zaměřenosti na sebe a své trápení. Někteří lidé nám jsou předurčení, ale tohle předurčení bývá často vnímáno mylně. Neznamená  to, že s daným člověkem musíme nutně strávit zbytek života. Možná nás má provést jen určitou jeho částí, ať už kratší nebo delší, má nám dát nějakou lekci. A když nám tu lekci dá, snaží se odejít. Pokud jej ale nechceme nechat jít, dostáváme se do začarovaného kruhu - jak říká Richard, stává se z nás pes olizující prázdnou konzervu. Žádné jídlo už z ní prostě nedostane, ale když  si nedá pozor, může se mu ta konzerva na čumáku zachytit a pak už se bude celý život cítit mizerně.

Takhle plivat moudra je lehké, ale žít je? V životě nás neustále něco rozptyluje a síla okamžiku,  ve kterém děláme něco, čeho pak  později můžeme litovat, je často silnější, než načtené věty z knih. Je ale důležité se o to pokusit a možná se někdy přistihnete, že to skutečně žijete.

Žiju jógu.