Stres vás může hodně ovlivnit. A když se toho na vás navalí moc, je dost pravděpodobné, že se to na vás nějak podepíše. Na každém jinak, někdo zvládá stres líp, někdo hůř. Projevy můžou být různé, někdo třeba nemůže spát, někdo má špatnou náladu, někdo má chuť na sladké... Já mám problém s úzkostmi - psala jsem o nich už několik článků. Není to nic až tak vážného, rozhodně se nejedná o deprese, je to v podstatě krátkodobé rozpoložení, které je navíc způsobené stresem, takže vlastně dost přirozená reakce. Během zkoušek se všechno možné začalo komplikovat. Sice jsem zvládla 9 z 10 zkoušek na první pokus a tu poslední napodruhé, ale měla jsem problémy s výstavním souborem, s jeho tiskem a instalací a navíc i s kamarády. Během instalace, kdy jsem se už 5 hodin snažila fotky pověsit, ale pořád to nebylo ono, jsem se totálně složila před lidma ze třídy i před učiteli. Nakonec mi je učitel pomohl pověsit, takže z toho plyne: Nebojte se říct si o pomoc. To ale nebyl jediný stres - další věc byli i už zmínění kamarádi. S mým nejlepším kamarádem nám to nějak přestalo klapat, nebyla jsem spokojená s tím, jak se ke mně chová, a kvůli zkouškám jsem neměla čas se vidět s žádnýma jinýma kamarádama. Můj kluk odjel na dovolenou, takže jsem v podstatě byla furt ve škole nebo sama. Ačkoliv nejsem extrovert a jsem ráda sama, tak je mi nepříjemné být bez kontaktu s lidmi příliš dlouho. Začala jsem mít takovou lehkou sociální fobii, bála jsem se lidem napsat, opět pro mě byl lidský kontakt hrozně vyčerpávající, dokonce jsem ani nezvládla dofotit portréty do školy, protože pro mě bylo moc náročné s lidmi komunikovat - zároveň jsem se s nimi ale chtěla byvit. Jenže někdy prostě potřebujete popostrčit, třeba tím, že vás někdo osloví jako první.
Nakonec se to vyřešilo samo. Pár dnů, kdy mi nebylo fajn, jsem přečkala, klauzury jsem zvládla, byla jsem venku se spolužákama a navíc mi napsalo i pár lidí, které jsem docela dlouho neviděla. A teď, když ze mě opadl stres ze školy, mi je mnohem líp.
Ještě bych chtěla sdílet myšlenku, která se mi teď honí hlavou - a může za to můj nejlepší kamarád, který už vlastně není tolik můj kamarád - lidé se mění, můžete se snažit jim ukázat cestu a pomoct jim, ale nic nemůže trvat donekonečna. Pokud není ten správný čas, tak to ten člověk stejně neuvidí a snad si to uvědomí časem, jestli vůbec někdy. Nemůžete zachránit každého, žádný vztah nemůže být jednostranný, ostatní od vás nemůžou jen brát. Proto je dobré nechat věci plynout a pustit je, netrápit se jimi. Chce to čas, ale jakmile se s něčím smíříte, najednou to jde mimo vás a ačkoliv vás to mrzí, víte, že to tak má být.
Okomentovat