Tak nejsem dost milá. No a?

Znám spoustu moc milých lidí. Takových, kteří mají pořád dobrou náladu, hned se vás ptají, jak se máte, obejmou vás, jsou vřelí, a i když je třeba vidíte teprve podruhé v životě, jsou neskutečně přátelští. No a pak jsem tady já. Já, která vás nijak neurazím, ale dost pravděpodobně ani nepotěším, haha.

Dřív jsem se za tohle nesnášela. Myslela jsem si, že kvůli mojí odtažitosti musím působit namyšleně, povýšeně a protivně. A pořád jsem se srovnávala. Pracuju v jógovém studiu a tam jsou milí všichni. Lektoři i recepční se na vás hezky usmívají a rázem máte pocit, že jim na vás hluboce záleží. A možná to tak skutečně je. Ale já tohle prostě neumím  - paradoxně ani když mi na někom opravdu záleží. Po každém setkání s někým takovým jsem si vyčítala, že jsem nebyla víc přátelská, že jsem se člověku nevrhla kolem krku nebo se nezeptala, jak se měl na dovolené. No a teď se najednou tak pozoruju a zjišťuju, že je mi jedno, že nejsem dost milá. 

Nikdy bych na nikoho nebyla zlá nebo protivná - ne bezdůvodně a často ne ani důvodně, lol. Vždycky hezky pozdravím a usměju se a teď dokonce už i říkám Ráda jsem tě poznala nebo občas Měj se hezky. Uff, na mě docela výkon. Ale to je asi tak všechno. Když někoho moc neznám, tak nevím, na co se ho mám ptát. Buď proto, že nechci být vlezlá, nebo protože mě nic nenapadne a občas taky jednoduše proto, že mě to nezajímá. To ze mě ale přece nedělá horšího člověka. Když mě nezajímá, co někdo dělal, tak se přece nebudu přetvařovat, že mě to zajímá - nutno podotknout, že to ale dost jasně vymezuje vztah s daným člověkem. Když vás někdo nezajímá, tak z něj asi váš kamarád nebude a to je v pořádku. Každý nemusí být váš kamarád a nemusí za tím být nic zlého, jen se tomu pak nesmíte divit. A tak když se seznámím s někým novým a nevím co říct, tak prostě mlčím. Dřív jsem se trápila a připadala si  trapně a snažila se něco rychle vymyslet. Teď buď neříkám nic, než mi do hlavy přijde něco, co je hodno vyřčení, nebo narovinu řeknu, že nevím, co říkat. 

Další kapitolou je objímání. Trvá mi opravdu hodně dlouho, než někoho obejmu jako první. S někým, koho znám míň než rok, to neudělám téměř nikdy, pokud nejsem opilá. Když někdo obejme mě, nevadí mi to, vlastně mě to i potěší, ale v první chvíli se celkem leknu. Prostě nejsem tak kontaktní. A opět, dřív jsem si to po rozloučení nebo přivítání bez obejmutí vyčítala, ale kašlu na to. A jestli se chcete zasmát, znala jsem jednoho kluka a viděla ho třeba pětkrát v životě mezi kamarádama. Jednou přišel ještě s jedním kamarádem na vernisáž do naší crew a já ho v rozjařenosti (a po pár skleničkách) objala a on na mě jakože proč ho objímám, že jsme se předtím nikdy neobjímali a udělal fakt divný obličej. Sebevědomí mi to srazilo ani nevím kam, připadala jsem si trapně a hodně dlouho jsem nic podobného neudělala. O třičtvrtě roku později ho (nejen) objímám skoro každý den, lololol. 

A asi nejvyšší level je líbání na tvář. Z toho vždycky extrémně panikařím, nikdy nevím, jestli líbat na jednu tvář nebo na obě, navíc často nevím, jestli vůbec líbat a někdy se dostanu do situace, že někdo líbá mě a já jen stojím jako poleno. Polínko. Třeba v Jógovně si na tváře pusy dáváme a chvíli  mi trvalo, než jsem si na to zvykla a než jsem zjistila, že se tady dává pusa na obě tváře. Teď už to vím a je to ok.

Takže víte co? Možná taky nejste moc milí, stejně jako já. Možná nemáte takový ten medový hlásek. Možná se stydíte na něco zeptat nebo někoho obejmout. Možná byste rádi někoho objali, ale nemáte na to odvahu. Tak se na to prostě vykašlete. Dejte si čas a netlačte na sebe. A pokud to opravdu chcete, tak si o to řekněte nebo řekněte, že byste to rádi udělali. Pa.

P.S. Popravdě ale díky józe jsem milejší, mám ten pocit.