Tři.

Za svůj život jsem se skutečně zamilovala třikrát. Pokaždé jinak, ale pokaždé opravdu upřímně a z celého srdce. Teď mám za sebou rozchod a tohle je můj způsob, jak se s ním vyrovnat. Žádná tabu. Upřímnost. Láska.

První. Moje první opravdová láska byla slepá. Z mojí strany. Byla tak slepá, že kdyby se se mnou dotyčný nerozešel, možná bych se ve jménu lásky trápila dodnes. Byla jsem nešťastná a nespokojená, ale strašně zamilovaná. On byl starší a moc dobře věděl, že jsem do něj blázen, a tak toho využíval. Celý ten vztah nebyl vůbec krásný, ani romantický. Ale musím říct, že jsem díky němu dospěla a začala si sebe víc vážit.

Druhý. Mám pocit, jako bychom s mým druhým klukem na sebe tak nějak zbyli nebo vyšli. Naše první rande bylo dohozené přes kamarádku a když se to tak vezme, vlastně jsme se k sobě vůbec nehodili. Měli jsme úplně jiné zájmy, jiné kamarády, jen jsme chodili do stejné školy. Byla to středoškolská láska jak z filmu. Neustále jsme se pusinkovali na chodbě a přišli jsme si asi hodně cool. Ze začátku jsem byla ráda, že mám nového kluka a že můžu zapomenout na svého prvního. Po pár týdnech jsem už byla zamilovaná až po uši a to mi vydrželo víc než rok. Pak mě můj milý podvedl, mně se zhroutil svět, protože jsem nedokázala pochopit, jak se tohle mohlo stát, a pak jsme se k sobě zase vrátili. Vydrželo nám to ještě třičtvrtě roku. I když to neskončilo happy endem, byl to vlastně krásný vztah. Dělali jsme všechny ty zábavné věci, které vidíte v seriálech a byla jsem pyšná, že mám svýho kluka.

Třetí. Můj poslední kluk je zatím nejzásadnějším mužem v mým životě. Zažili jsme spolu věci, které jsem nikdy nečekala, že bych mohla zažít. A tím myslím spíš velké neštěstí, než velké štěstí. Pro mě to byl už takovej hodně dospělej vztah, začaly mi během něj docházet různý životně důležitý věci a pravdy. Realita našeho světa mě trochu semlela a pak vyplivla do společnosti,  ať se s ní a jejími křivdami poperu. Ale já to tak úplně nezvládla, místo toho jsem se k našemu vztahu připoutala jak nejvíc to šlo. V tu chvílí mi to nedocházelo, byla jsem celkem spokojená a neřešila jsem, že možná není úplně zdravý být závislá na svým klukovi. Rozešli jsme se, protože naše životní filozofie jsou hodně rozdílné, vlastně téměř protichůdné a nemělo by to budoucnost. Tenhle rozchod byl to nejdospělejší, co jsme udělali - dali jsme přednost svému životnímu přesvědčení před dočasným komfortem, i když jsme věděli, že to bude bolet. Neudělali jsme si nic zlého, nikdo nikomu neublížil. Naše budoucnost ale prostě není společná. Pořád jsme kamarádi a máme se moc rádi. Staráme se o sebe. Ale oba víme, že spolu být nemůžeme. Já bych strašně moc chtěla a je mi hrozně - srdce říká ano, ale hlava ví, že ne. A v našem vztahu jsem byla já to srdce, iracionální a zasněná, a on ta hlava, vždy rozumný a zatvrzelý ve svých názorech. 

A tak jsem teď sama. Za polední čtyři roky jsem byla nezadaná asi tři měsíce. Je to změna. Uvědomila jsem si, jak moc jsem na něm byla závislá a jak moc jsem bez něj neschopná. Každý den je pro mě opravdu velký boj. Moje sociální a psychické problémy se prohloubily, ale pracuju na tom a snažím se to přijmout. Jsem osamělá. Každý den mám pocit, že umřu, ale vím, že se to nestane. A i když je těžké tomu věřit, všechno je tak, jak má být. Koneckonců, když jsem byla v srpnu v Sacra Coeur a zapalovala jsem tam svíčku, tak jsem si to přála.