O tom, že kluci jsou fajn, ale nejsou všechno

Sleduju seriál a najednou v něm kluk říká holce: Vezmeme se a já tě udělám šťastnou. Kdybych byla emoji, tak bych v tu chvíli byla facepalm holka. Prosím tě, nedělej mě šťastnou, já chci být šťastná sama od sebe.

Kluci jsou samozřejmě super, né že né. Znám spoustu skvělých, hodných a starostlivých kluků. Jenže jsem se taky párkrát dostala do situace, kdy jsem byla nešťastná a jediným spouštěčem mého štěstí byl kluk. A to už není tak super. Když nesjte šťastní sami, ve svým životě, v sobě, tak štěstí, které vám dá někdo jiný - ať už je to kdokoliv, od přítele po kamarádky, je jen krátkodobé a nemá budoucnost. Hned z několik důvodů.

Zaprvé, začneš na něm být závislá. A to já moc dobře znám, haha a už to nikdy nechci. Život se najednou rozdělí na šťastné chvíle, kdy jste spolu a smutné chvíle, kdy čekáš, než spolu budete zase. A nakonec ho tím začneš štvát, protože nikdo nechce pociťovat zodpovědnost za (ne)štěstí druhého.

Zadruhé, totálně si přerušíš svoje vztahy s okolím. Máš sraz s kamarádkama, ale tvůj kluk má zrovna volno? Zrušíš sraz, pohodička. Máš jít na oslavu narozenin, ale tvůj kluk je (stejně jako každý večer) v hospodě se svýma kamarádama? Z oslavy se omluvíš, protože o to každodenní psoezení v hospodě přece nemůžeš přijít. A takhle bych mohla vymyslet ještě spoustu příkladů - ale jsem na to líná. Pravdou je, že jakmile začneš vždycky dávat přednost svýmu klukovi a přestaneš se pomalu, ale jistě vídat se svýma kámošema, postupem času je ztratíš nebo váš vztah aspoň dost výrazně narušíš. Když se s nima pak vyjímečně sejdeš, tak najednou nebudeš vědět, o čem je řeč, protože jsi u toho nebyla. Tohle je pro mě dost podstatný bod, protože já se svým bývalým klukem trávila skoro všechen čas (aniž by to on po mně chtěl) a bylo docela těžké, dát si kamarádské vztahy dohromady. Ale teď je to skvělý a mám pocit, že takovou sounáležitost, jakou cítím s některýma holkama, s žádným klukem prostě nikdy cítit nebudu. Chicks before dicks.

A zatřetí, dost pravděpodobně začneš štvát i sama sebe. Budeš si připadat neschopná, protože bez něj budeš smutná a dost možná i paralyzovaná. A nebudeš chápat, jak je to možné. Jak to, že bez něj nemůžu být? Proč zrovna já? Proč jsou ostatní holky v pohodě? Proč nejsem dost samostatná? A tak dále.

Jak tedy nenechat své štěstí, aby bylo závislé na někom jiném? A tím na někom jiném nemyslím jen kluka, protože je fajn být prostě šťastná úplně sama. Pro mě byl zásadní můj rok samoty. Rok, kdy jsem nejdřív byla smutná z rozchodu a pak byla smutná z toho, že jsem sama. Bylo mi hrozně, nemohla jsem si vzpomenout, jaký to je, cítit štěstí (možná to zní přehnaně, ale bylo mi prostě fakt blbě). Mockrát jsem po večerech doma brečela mámě, že nevím, co mám dělat a proč zrovna já tohle musím prožívat. Sebelítost není správná, ale nechte si nějaký čas, abyste se politovali, a pak už se k tomu nikdy nevracejte. Brečte, co to jde. A pak se na to už prostě vykašlete. Takže nejdřív jsem byla opravdu nešťastná. Pak jsem si na to zvykla. A nakonec mi začalo být dobře. A teď? Užívám si, když můžu být sama. Když mám volný večer, dám si vanu, zapálím si svíčku a nic nemusím. Nebo když sama řídím, procházím se ulicemi, dám si někde kafe... Prostě dělejte to, co vám přináší radost.

S tím souvisí i koníčky, což je asi taková klasika. Zkoušejte nové věci, něco, co jste chtěli udělat už dlouho, ale neměli jste na to čas. Pro mě bylo zásadní třeba založení podcastu s dalšíma holkama. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu do mikrofonu sdílet svoje názory - protože pro mě dřív bylo těžké své názory sdílet i naživo a lidma. A hle, dělám to. V prvních dílech jsem řekla jen pár vět. Ale je to cesta a časem jsem se posunula. A pak jsem dokonce byla jako zástupce našeho podcastu na Snídani podcasterů. Když jsem tam šla, tak jsem byla extrémně nervózní, první půl hodinu jsem se dokonce s nikým nebavila, a pak to přišlo samo. Nepřemáhejte se, ale pokud cítíte, že jste v dobrém rozpoložení, abyste vyšli ze své komfortní zóny, udělejte to. A teď v září jsem se přihlásila na jógový kurz, o kterém jsem se už zmiňovala. Prostě jsem to udělala a nepřemýšlela jsem o tom, že tam půjdu sama, že nebudu nikoho znát, že si budu připadat mimo. A je to fajn. První víkend mám za sebou a zvládla jsem to.

Začít dělat podcast s cizíma lidma nebo se přihlásit sama na kurz může být docela velký krok. Ještě před rokem bych nic takového sama nezvládla. A tak, začněte pomalu. Zajdi si sama na kafe. To je takovej dobrej začátečnickej krok. Nebo do kina, ale to může být trochu náročnější, protože to trvá déle. Pěkný podcast na tohle téma natočila Verča Emča, takže doporučuju!

Víc mě toho teď nenapadne, takže co si zapamatovat? Nikdo jiný vás skutečně šťasnými neudělá. Mějte hezký den i život :)

P.S. Brzo se můžete těšit na nový poprázdninový díl našeho podcastu, který jsme sice nahrály už v červnu, ale se začátkem školy se může dost hodit - bude totiž o toxických vztazích a těch jsem během školní docházky prožila docela dost.